REANIMATED

Spirála 2

Jakub Lhota – 2011-03-09

Junji Ito prostě nezvládá ukočírovat navazující sérii. Dobré nápady má, to ano. Jenže k umění souvisle vyprávět kvalitní příběh, se (ještě) nedopracoval. Moc rád bych viděl jeho vizuální imaginaci pod taktovkou nějakého solidního scénáristy, který by mu určil jasné mantinely. Podobně jsem se cítil, když jsem se prokousával mangou Biomega, za níž stojí Tsutomu Nihei. Jeho kresba, smysl pro makabrózní estetično, spád akce a ostatně i děsivost jeho monster je o několik tříd nad Itoem. Nihei se svým stylem skoro vymyká komiksovému médiu jako takovému (díry po kulkách pokrývající panel jedné choreograficky zvlášť dobře povedené scény, mě tehdy prostě dostaly). Jenže nakolik je geniálnější jako kreslíř, natolik je i horším vypravěčem.

U Itoa je poměr geniálnost kresby : vyprávěcí talent o něco vyváženější. Člověk aspoň mezi panely nepřechází bez jakéhokoliv varování do jiných dimenzí. I když nakonec těžko říct, jestli by to výsledku třeba nepomohlo. Spirála se stejně nedrží žádných „pravidel“. Každý příběh se snaží šokovat něčím jiným bez toho, aniž by alespoň trochu korespondoval s celkem.

Strašlivé události, jejichž četnost nabývá v Kurouzu na intenzitě, jsou navíc lidem i hlavní hrdince lhostejné. Kirie, tentokrát již disponující správným příjmením (Gošima), sice šla na výlet do Pekla a zpět, ale moc ji to nerozhodilo. Normálně chodí do školy a užívá si pozornosti dolézajícího spolužáka, který kvůli ní končí smotán v přední nápravě rozjetého auta. Žasne nad proměnou dalšího spolužáka ve šneka, což je jeden z kvalitativních vrcholů tohoto sešitu, a prozkoumává tajemné světlo dlouho nepoužívaného majáku, kde den předtím zmizela skupinka zvědavců.

Jediným člověkem, jenž abnormální dění rozumně reflektuje je Šuiči. Nikdo ho však moc vážně nebere a tak je tedy přítel Kirie poněkud otravný. Samotnou Kirii ale netrumfne. Ta totiž po dvou sešitech působí jako jednorozměrná parodie na ženské hrdinky hororů. Bohužel na rozdíl od Cindy ze série Scary Movie to nebyl autorský záměr. Kirie je špatně maskovaný plot-device, figurka, kterou Ito smýká sem a tam, jak se mu hodí, aby prozkoumal nejrůznější inkarnace spirálové kletby. Evidentní je to ve chvíli, kdy je Kirie propouštěna z nemocnice, ale v mžiku se opět zraní.

Špitální úsek však paradoxně vychází jako vítěz. V upířích těhulkách a v pojídání placent probouzí Ito naplno své fascinace žánrem ero-guro. Co na tom, že to moc nezapadá do předešlých schémat a že si logika dává větší oraz než normálně (copak v japonských nemocnicích nejsou kamery?). Rozhodně však naštve klimax, kdy Kirie prostě z nemocnice utíká…

Dokonce i redakce tentokrát trochu zaspala. Občasné překlepy jsou samozřejmě v toleranci, ale sem tam se na panelu rozvaluje i nějaké to japonské citoslovce. A když už je řeč o citoslovcích, tak mě poněkud zarazilo použití vyloženě japonského „pjon“ místo ucházejícího „hop“ v segmentu „Čertík z krabičky“.

O samotné přičíně spirálového prokletí se nedozvídáme nic. Příběh se zkrátka vine odnikud nikam a druhá část tak čím dál zřetelněji prozrazuje hlavní neduhy celé série. Na druhou stranu se povedlo lépe vybalancovat kvalitu jednotlivých příběhů, takže zde nenarazíte na vyložené kiksy typu „Síla vlasů“. Junji Ito ale stále jede na půl plynu a zdaleka nevyužívá potenciál své představivosti.

Hodnocení: 6/10

Galerie