REANIMATED

Baccano!

Jakub Lhota – 2007-12-10

Vynikajících sérií už mám za sebou bezpočet, a i když mnou vždy dokázali pohnout buď emocionálně, nebo zatřásly mou bránicí, vždy mi bylo divné, že si nedokážu vybavit byť jen jedinou povedenou hlášku, již bych si po vzoru kultovních filmů opakoval až do zblbnutí. Proto jsem nesmírně rád, že se našel kousek, který mluví jazykem šestákových krváků, fantaskních Poeových či Lovecraftových hororů a gangsterek Guye Ritchieho a Quentina Tarantina. Zkrátka řečí, které rozumím a která dokáže pokrýt široké spektrum zábavy.

Ano, ač se to zdá neuvěřitelné, tak žánrový paskvil, v němž si hlavní roli s větší či menší vervou nárokuje téměř dvacet postav a kde průběh děje představuje učebnicový (ne)organizovaný chaos, může skvěle fungovat. Máme tu několik paralelních linií odehrávajících se na začátku 30. let v Americe. Čeká nás kočkování mafiánských rodin zažívajících díky prohibici zlaté časy. Mnohem větší zábavu však zajistí transkontinentální express Flying Pussyfoot, který je nabitý pestrobarevným panoptikem šílenců, sadistů a zabijáků. Celkem originálně je zde vyřešen nadpřirozený element příšery sužující vlaky, razící si cestu nocí. Prostě Orient Expres hadr! A jako bonus je nám pod nos servírován příběh alchymistů znajících tajemství pravé nesmrtelnosti.

Jistě, aby nám motivace zběsile jednajících postav přišla alespoň trochu opodstatněná, neobejde se scénář bez nějakého toho McGuffinu. Zápletka nesoucí nezbytné moralizující poselství do sebe většinou krásně zapadá, ale polámané kolečko s nedovysvětlenými prvky se často také najde. Fantastické charaktery, které se jen tak nevidí, tyto drobné nedostatky bohatě vynahradí:

Kdyby Bonnie a Clyde byli naprosto ulítlí pitomci, jistě by vypadali jako Isaac Dian, v brilantním podání Masaya Onosaky a Miria Harvent. Toto loupežnické duo libující si v barvitých převlecích krade především neužitečné drobnosti jako čokoládu nebo hlavní dveře muzea – to aby do děj už nikdo nemohl. Sadista Ladd Russo miluje zabíjení. Jeho excentrická osobnost v sobě skrývá Tonyho Montanu ze Zjizvené tváře a Markýze de Sade. Po jeho boku stojí věrná masochistka Lua, jíž bylo předurčeno s úsměvem zemřít Laddovou rukou. Na jednoho člověka je však i drsňák Laddova kalibru krátký. Pořádně pokouřit mu dá nájemný vrah, solipsista Vino, jehož si vystřihl Masakazu Morita. Své oběti Vino rád pořádně zohaví – třeba přitlačením obličeje na rychle ubíhající pražce kolejí. Mezi mé oblíbence patří i roztěkaný uplakánek Jacuzzi Splot, mafiánský rošťák Firo Prochainezo, jeho patron Maiza Avaro…

Vizuálně Baccano! představuje solidní nadprůměr. Pochvalu si rozhodně zaslouží skvělý charakter design za příkladnou diferenciaci všech hlavních představitelů. Škoda jen, že kvalitní a atmosférickou 2D animaci občas vytlačuje nedotažené CGI. Souboje jsou velmi obstojně rozhýbané, choreografii nekazí příliš speciálních efektů. Někoho možná překvapí dost explicitně zobrazované násilí. Bez malinovky by to ale nebylo ono. Navíc tak nechutně naturalistické jako třeba v Shigurui to opravdu není.

Hravý jazzový soundtrack, který však dokáže dokreslit i děsivější momenty má na svědomí Makoto Yoshimori. Do openingu sestříhaném po vzoru Ritchieho Podfuk(c)ku se náladou skvěle hodí skladba Gun's&Roses od Paradise Lunch. Nad seiyuu jsem se už jednou rozplýval, ale je třeba zdůraznit, že se hercům skvěle podařilo zachytit duši svých postav a přivést je k životu.

Baccano! mě svou kvalitou velmi překvapilo. Zároveň ale chápu, že každému se líbit nebude. I tak dávám vysokou známku. To aby tento klenot neupadl v zapomnění.

Hodnocení: 9/10