Pilot – Jormungand
Jakub Lhota – 2012-04-12
Když o tom tak přemýšlím, tak zlovolný had ze severských mýtů, jenž pije ze tří oceánů a dusí pět kontinentů, je opravdu skvělou metaforou zbraní. Had totiž nemá ruce. A zbraň potřebuje ruce na rozsévání olovnatého jedu. A to je asi tak ta nejhlubší myšlenka, již se mi povedlo najít při úvodním kontaktu.
Jormungand se mi bohužel profiluje jako ten typ „seinen“ série, která tuto nálepku využívá jen jako marketingový fígl pro zakomponování větší dávky násilí, neboť skutečně dospělý námět tu není. Dobře, za určitých podmínek by se to dalo zkousnout. A tvůrci je dokonce i znají, neboť v jedné scéně odkazují na Schwarzeneggerovo Komando (jedna z postav mluví o jakémsi über drsném plukovníku Matrixovi). Jenže na osmdesátkovou poetiku Jormugand nemá, spíš to vypadá na tupost určité akční B produkce z let devadesátých.
Jistě, řeší se tu vliv překupníků zbraní na války a žhavá témata typu dětských vojáků. Ostatně i jeden z protagonistů je africký potomek bojů. Tedy spíš jakási stereotypní japonská verze, neboť Jonah má černou pleť, bílé vlasy a rudé oči… Jenže celá první epizoda je sled náhodných scének a pro mě nesmyslného děje, který dohromady pojí nelogická akce. Aneb když nejde obrněnou dodávku sundat kulometem, s nožem to půjde líp.
Ani tým žoldáků, mezi něž se Jonah dostane, není moc sympatický. Vede ho Koko Hekmatyar, mladá dealerka. Je to takový ten schopný typ s poněkud ujetou osobností (vrcholem její povahy, možná i celého dílu, byl stolní panda rolling a nemotorná náměsíčnost). Všichni ale působí tak nějak ploše. Třeba Jonah, který údajně nemá emoce, nám je hned trapně klišovitým způsobem prozradí, když mu během přestřelky spadne do klína plyšák. Nebo věrná pobočnice, jež by smrt své vůdkyně řešila sebevraždou. Jak je možné, že třeba taková parta z Black Lagoon dokáže vzbudit okamžité sympatie a s lehkostí naváže na akční velikány over-the-top přestřelkami, hláškami a klením? Jormungand odpověď na tuto otázku nemá. Akce tu je celkem dost, jenže i když se jedná o velkou automobilovou honičku, tak působí jako anime rutina. Hlášky žádné, nikdo příliš nekleje ani v žáru boje.
Kvalita zpracování je celkem vysoko. Když se to nepřehání s CGI, tak dokáží Bílí lišáci vykouzlit i obrázky, kvůli nimž má divák nutkání zmáčknout pauzu a kochat se (třeba detailní záběr na krásný MiG-29). Velkolepá je i hudba (ano, Taku Iwasaki umí), ale režisér ji neumí používat. Silnou, pomalou skladbu pouští do běžné konverzace. Přitom mnohem líp by fungovala v nějaké zpomalené scéně, v níž by se promítaly záblesky z hrdinovy minulosti. Takové plýtvání!
Potenciál tu určitě je, ale konkurence se prostě vytasila s větším kalibrem. Jormungand podle mě pohřbí režisér-rutinér. Keitarou Motonaga nemá zrovna zářnou kariéru (School Days není to nejhorší, co vyprodukoval). Já osobně tedy beru svůj jet-pack a z této nudné válečné zóny odlítám.
