REANIMATED

Profil: Jóko Kanno

Martin Zub – 2011-11-17

Jóko Kanno, narozená v roce 1964 v prefektuře Mijadži, skládá hudbu již od svých raných let. Zpočátku to sice bylo jen pro chlapce, kterého měla ráda, avšak v roce 1985 se dostává ke spolupráci na videohře Romance of the Three Kingdoms pro videoherní společnost Koei, se kterou několik let spolupracuje i na dalších titulech.

Zlom v její kariéře však přichází až díky anime. První režisér, který nechal naplno zazářit její talent, byl Šódži Kawamori ve svém Macross Plus, kde Jóko umně kombinuje orchestrální skladby s popovými melodiemi, kterým však nechybí nápaditost. Spolupracuje zde také s několika vokalisty, jimž se nebojí skládat texty v různých světových jazycích, což je i dnes v anime soundtracích prvek dosti výjimečný. Pozornost si zaslouží i fakt, že spíše než by spolupracovala se „slavnými jmény“, sama slavná jména vytváří. Ať už je to v případě Máji Sakamoto, se kterou spolupracuje dodnes, nebo Scotta Matthewa, jenž své debutové album vydal až několik let po OST ke Cowboy Bebop a GitS: Stand Alone Complex.

Po Macross Plus a jedné části filmu Memories se dostává k práci na první sérii. Jedná se o fantasy, The Vision of Escaflowne, k němuž skládá tří diskové OST plné epických orchestrů, v nichž se naplno projevuje její láska k hudebnímu impresionismu a Claudeu Debussym. „Celosvětovou“ slávu ji však přináší až soundtrack k mistrné fůzi jazzu, westernu a sci-fi, legendě jménem Cowboy Bebop. Stejně jako nesourodá posádka vesmírné lodi Bebop je rozmanitý i celý soundtrack. Hudební amalgám sahá od blues, jazzu, popu, rocku, techna až k metalu. Vzniká tak jeden z nejpropracovanějších a nejkomplexnější soundtracků, přičemž nemalou zásluhu na jeho úspěchu má i mateřská kapela Jóko, The Seatbelts, se kterou uspořádala i koncert k tomuto anime.

Soundtrack dokonce dokázal překonat hranice otaku komunity, když na remixovém albu pro něj pracují umělci z věhlasného londýnského nezávislého labelu Ninja Tune. Skladby se tedy dočkaly remixů od DJů jako je Ian Pooley nebo Luke Vibert. Úspěch zaznamenává i s dalším seriálem Ghost in the Shell: Stand Alone Complex, který režíroval Kendži Kamijama. Na jejím zatím nejelektroničtějším soundtracku se naplno rozvíjí spolupráce se zahraničními zpěváky, kterým skládá muziku šitou na míru tak, že by nezainteresovaný posluchač mohl nabýt dojmu, že se soundtrack skládá především z licencovaných skladeb od různých umělců (celková stopáž OST má něco přes šest hodin).

Není proto až tak s podivem, že se začínají objevovat určité pochybnosti o původním obsahu všech jejích skladeb. Jisté podobnosti s kompozicemi od jiných umělců jsou zřejmé, některé i přiznané (Big Boys z OST Macross F se na přání režiséra měla podobat OST Pirátů z Karibiku). Avšak sama skladatelka tvrdí, že záměrně jinou hudbu pro inspiraci nevyhledává a nechává se inspirovat hudbou a zvuky, které ji obklopují.

Další mezník přichází s pokračováním série Macross, dostává se tak opět ke spolupráci se Šódži Kawamorim. Výsledkem je bohužel zatím nejrozporuplnější OST její kariéry. Stejně tak jako na celém anime, je i na hudbě znát, že je přímo šitá na míru dvěma začínajícím „hvězdičkám“ anime showbyznysu, jejichž úkolem je především vydělávat. Ze soundtracku se tím pádem vytrácí pro Kanno tak typická hravost a rozmanitost, která je nahrazena prvoplánovou líbivostí a roztomilostí.

Její zatím největší koncert se uskutečnil v Japonsku (rok 2009), kde se v beznadějně vyprodané Saitama Super Areně hrála většina nejvýznamnějších skladeb její kariéry. Jóko zde poprvé živě zpívá a potvrzuje tak, že zpěvačka Gabriela Robin, která je podepsána u mnoha jejích skladeb, je ve skutečnost pouze její alter ego (z tohoto vystoupení však bohužel na přání pořadatelů neexistuje žádný záznam). O to více poté může působit neuvěřitelně fakt, že v tomto roce zavítala do České republiky, kde odehrála koncert v Krušnohorském divadle v rámci festivalu animovaných filmů, Anifest.

Vzhledem k tomu, že její sólová kariéra čítá jen jediné album (pokud nepočítáme kompilační alba z OST) a její živá vystoupení jsou spíše svátkem než pravidlem, živí ji tak především tvorba hudby ke komerčním reklamám (vyšla jí dvě kompilační alba CM Yoko) a produkční činnost pro jiné umělce. Pochopitelně skládá hudbu také k hraným filmům, jak nezávislým (Tokyo.Sora), tak komerčním (Surely Someday).