REANIMATED

HotPot I

Jakub Lhota – 2011-11-23

Oshii zvedá k nebi stařeckou hůl

Změna paradigmatu v rámci anime produkce, která je už nějaký čas evidentní, byla zaznamenána i filozofující myslí Mamoru Oshiiho. Těm, kteří svůj intelekt staví do cesty složitým otázkám jsoucna, zkrátka nějaký čas trvá, než vstřebají praktický problém, ležící přímo před nimi. Zatímco tedy fanoušci zaznamenali přechod od faktoru „cool“ k faktoru „moe“ a scénárista Dai Sato zřel opouštění velkých příběhů, režisér Oshii hladil svého baseta a přemýšlel…

Výsledek mistrova meditování mohli nedávno zaznamenat účastnici jeho přednášky na Tokyo University of the Arts. Režisér se rozohnil nad faktem, že současná produkce již nefunguje jako osobitá platforma sebevyjádření. Nynější série jsou totiž jen kopií, kopie jiné kopie (jeho slova). Průmysl žene snaha zavděčit se otaku komunitě a profitovat na merchandisingu (což je bohužel logické, když tržby z DVD/Blu-Ray nosičů stagnují).

Otázka do pléna: „Je současná otaku-centričnost horší, než kdyby tón udávala vysokoškolská skripta filozofie?“

Oshii už v tom má možná jasno. Nietzsche i Husserl se vrací na poličku. Mistrův nový počin totiž bude komedie o plachém středoškolákovi, jenž se seznámí s upírkou…

Zimní sezóna 2012

Asi začnu s vypracováváním takové malé bezvýznamné statistiky. To abych měl jasno v tom, jak se mění poměr sérií, v jejichž zápletce jakýmkoliv způsobem figurují slova „high school“. Ano, je to tak, první dojmy z nadcházejícího line-upu jsou snad horší než kdy dřív. Já ani Mamoru si opět nevybereme nic, pro co bychom se mohli na první pohled nadchnout. Dokonce se zdá, že i jistý protilék zabírající na nemoc jménem „anime průměrnost“, přestává zabírat podobně jako antibiotika. Řeč je samozřejmě o sériích z noitaminA slotu.

Jejich prestiž nyní drží kvalitní Un-Go, jenže zároveň ji také podrývá Code Geass. Ehm, tedy vlastně Guilty Crown. V zimě pak přijde Black Rock Shooter, což je série, která se – k překvapení všech – odehrává na střední škole. Možná to však nebude tak zlé. Kvalitní animační tým se vytasil s dynamickým vizuálem a slušnými bitkami (soudě dle traileru). A o integritu děje se postarala Mari Okada, která si za rok 2011 dokázala vybudovat slušnou pozici. Navíc je fakt, že to s „teenage bolístkama“ opravdu umí.

Jenže Mari by si současně zasloužila i menší políček. Jedna série je jí opět málo a tak se rozhodla trochu experimentovat. Svůj tvůrčí talent poskytla Shoji Kawamorimu a jeho novince Aquarion Evol. Kawamori je pro mě ztělesněním všech záporů současného mecha, což je trend, kterého se nejspíš bude držet i nadále. Design postav v Evolu přímo křičí „stvořeno pro fanservice“ a roboti jsou hnusní jako v téměř každé plechárně.

Tristní situaci u sérií trochu vyvažují zajímavé filmy a OVA. Pomalu se totiž blíží premiéra zatraceně lákavě vyhlížejícího (kudos to 4°C) restartu temné fantasy, Berserk. Já osobně se taktéž těším na jednodílnou OVA Gyo. Věřím, že studio Ufotable vyždímá z kultovního hororu maximum.

Pilotní epizoda a Fate/Zero

Jednou už jsem láteřil nad tím, že japonští tvůrci často nedokáží dostatečně zaujmout první epizodou. Zvlášť ošemetné je to u sérií, které představují nějaký složitý koncept, či svět. Ani jinak dokonalé FMA: Brotherhood nemělo povedený úvod. Šlo vlastně jen o jakési telegrafické představení hlavních postav, které se samotným dějem nemělo nic společné. Přitom řešení je tak prosté…

Stačí sérii otevřít pilotem s dvojnásobnou stopáží oproti běžné episodě, což je u západních hraných seriálů naprosto běžné. Nutná expozice bude provedena pečlivě a může se přejít k jádru pudla. V rámci Japanimace na to přišli tvůrci detektivky Kamisama no Memo-chou a právě výše zmíněného Fate/Zero. To, jestli je delší pilot samospásným řešením, bych rád demonstroval na Fate/Zero.

Odpověď zní: „ne tak docela“. Delší stopáž pomohla k tomu, že konec bezmála padesátiminutové epizody končí vskutku epicky. Mágové přivolání Svatým grálem do boje (právě o tento artefakt) úspěšně vyvolávají své služebníky a bitva může začít. Co bylo předtím? Bohužel právě ta expozice, která byla zajímavá jen občas. Tedy snad pouze v momentu kdy malou lolitku požíraly tisíce brouků. Problémem je, že postavy a reálie se představovaly typicky po Japonsku. Kamera z boku snímá útroby prázdné katedrály, kde bez hnutí stojí tři postavy a rozčíleně řeší „něco“. Do toho hraje majestátní orchestr a my se asi máme posadit na zadek. Prostě místo toho, aby nám to třeba v dramatickém flashbacku bylo ukázáno, tak je nám to pouze řečeno. Tohle v poslední době dobře zvládl vážně jen Alchymista…

Bleach a divné setkání s otaku v autobuse

Anime je všude a rozlézá se i po Česku. To se jednou takhle vracím z Dejvic do Slaného. Autobus je plný k prasknutí, takže stojím v místě pro bagáž a kočárky. Vedle mě stojí dva týpci, kteří nadšeně řeší nějakou novou střílečku. Chvilku nezúčastněně poslouchám, když v tom zaslechnu něco jako: „Ty vole, v tý nový epizodě byl ten bankai fakt super ne, jak si je tam povodil.“

Nějakou dobu tedy probíhá rozhovor o krutopřísném vládnutí Ichiga a já se pomalu odhodlávám kolegy oslovit. Jelikož jsem od přírody stydlivý, tak mi to trvá. Pak ze sebe konečně vypravím, jestli koukají na Bleach. Odpovědí mi bylo povýšené „jo, a nejen na to“. K navázání rozhovoru tedy nedošlo. Celý zbytek cesty jsem strávil úvahami nad tím, proč jsou otaku někdy tak asociální. Holt jsem měl asi dodat „takže i na Naruto?“.