REANIMATED

Fenomén: Dragon Ball

Daniel Šácha – 2011-07-26

Seznámit čtenáře s pojmem Dragon Ball a vyvarovat se hned v úvodu superlativ, je z pohledu dlouholetého fanouška obtížné, ale snad mi nějaký ten přešlap prominete. Dragon Ball totiž není ledajaká série, která by bez povšimnutí proletěla kolem. Tohle je základ tzv. shōnen mangy a s drobnou nadsázkou se dá říct, že nebýt Akiry Toriyamy, nebyl by tady žádný z novodobých manga/anime „fenoménů“. Dragon Ball, to je taky Yu Yu Hakusho, Naruto a One Piece.

Nápad na vytvoření Dragon Ballu dostal Akira Toriyama začátkem 80. let. Už tou dobou to nebyl žádný zelenáč, ale zkušený autor s několika úspěchy na kontě (např. Dr. Slump). Přesto ani on sám neočekával, že by se legenda o dračích koulích mohla rozrůst do takových rozměrů a získat tak obrovský věhlas. Zjednodušeně: jen mangy samotné se prodalo tolik kusů, že i kdybychom z každého svazku dostali pouhý desetník, pořád to bude víc, než si většina z nás vydělá za celý život. Mimo jiné se tak Toriyama zasloužil o formování zmíněného shōnen manga žánru – mangy pro mladé muže – který se ve většině případů vyznačuje slušnou dávkou akce a pořádnými chlapáky v hlavních rolích. Všechno to pak jede na vlně přátelství a nezaměnitelné humorné povaze jednotlivých protagonistů.

Zpátky ke kořenům a příběhu samotnému. Je to sice zavedené klišé všech recenzí, ale za zmínku to přesto stojí. Tak jako Dragon Ball inspiroval několik později vytvořených děl, i on sám je v mnohém založen na dřívěji sepsané publikaci. Jen se v tomto případě nejednalo o nějakou ranou mangu, ale o slavný čínský román z 16. století Putování na západ, respektive příběh o Opičím králi. Opičí král – Sun Wukong – je zvídavý, rozpustilý, rád piluje své schopnosti a rozhodně se nespokojí s málem. Zmíněné putování s touto ústřední postavou je v podstatě pilířem čínské literatury a neznat Opičího krále, je jako neznat Karkulku nebo Chucka Norrise. Základ nad základy, ale popisem tohoto děje se teď zabývat nechci.

Máte-li zájem o seznámení s legendou, sežeňte si upravenou a přeloženou verzi románu od Zdeňky Heřmanové nebo se podívejte na stejnojmenný seriál z roku 1986.

Son Goku, hlavní ikona Dragon Ballu, je v podstatě inkarnací Opičího krále, jak napovídá i samo jméno. Na rozdíl od své předlohy je ale oproštěn o veškeré negativní vlastnosti a čtenáři, respektive divákovi, je pak servírován klaďas nad klaďasy, Forrest Gump s muskulaturou mladého Arnolda Schwarzeneggera, který by svou čirou dobrotou rozplakal i satana.

Berte tohle přirovnání s patřičnou rezervou, pokud jste ale s tímto Toriyamovým dílem seznámeni, jistě víte, že nejsem daleko od pravdy. Son Goku je zkrátka dobrá a čistá duše, a pokud může, pomůže. I když na svou naivitu nejednou doplatí. Dá se tedy lehce vyvodit, že jeho cílem není sláva, moc, ani peníze. Chce jen vést klidný život se svými přáteli, čas od času si dobře zabojovat a v neposlední řadě mít dostatek dobrého jídla (pokud znáte nějakou extrémně žravou postavu, pak vězte, že právě Son Goku byl její předlohou – viz takový Luffy z One Piece).

I když by se dal příběh postavit celkově jen na hlavním charakteru, Akira Toriyama nenechal nic náhodě a vedle opičího válečníka dodal do svého světa i další postavy korespondující s historickým románem. Ať už se jedná o mladého mnicha Krillina nebo zvrhlého mistra bojových umění Muten Roshiho, každý má v příběhu své ideální místo a dostane tolik prostoru, abyste se mohli důkladně seznámit. Dějově důležitých postav se nakonec objeví nějakých šest desítek, což rozhodně není zanedbatelné číslo. Zároveň se ale nemusíte bát, že se mezi takovým přívalem ztratíte. Pro každého ze zásadních nováčků je obvykle vytvořena speciální několikadílná série – sága.

Jádro všehomíra samozřejmě tvoří dračí koule neboli dragonbally. Sedm tajemných a mocných artefaktů v podobě blyštivých koulí velikosti tenisáku. Octnou-li se pohromadě, mohou přivolat čarovného draka Shenrona a jeho prostřenictvím splnit jedno přání. Představte si takového slabšího džina, ovšem s mnohem efektnějším nástupem a celkovým vzezřením.

Dragonbally jsou právě oním hybadlem, které posunuje děj vpřed. Aby se totiž člověk mohl k takovému vyslovení přání dostat, musí všech sedm koulí vyhledat a to není nic jednoduchého. Zvlášť když se po každém „použití“ samovolně rozprchnou na ta nejpodivnější místa světa.

Časem, ale svou příběhovou hodnotu postupně ztrácí a stávají se pouhým doplňkem, který hraje nějaké třetí čtvrté housle. Ona by to ani nebyla zábava, kdyby se všechny postavy honily jen za tím jedním pořád a dokola. Pro laiky a odpůrce Dragon Ballu by se dalo všech 42 svazků mangy, respektive 508 dílů anime, shrnout do čtyř slov – souboj, prohra, zlepšení, výhra. Přesně v tomhle pořadí. A i já jakožto velký fanda musím uznat, že je na tom mnoho pravdy. Vše je založeno na soubojích a zvyšování vlastních limitů. Což samo o sobě nese i skrytou pointu příběhu a to, že pokud na sobě budete pracovat, můžete dosáhnout svých vytyčených cílů. Upřímně by mě zajímalo, jestli to na někoho zabralo.

Osobně jsem žádná skrytá poselství v epizodách nehledal. Bylo to ale taky tím, krom tou dobou nízkého věku, že mě osudy hrdinů prostě a jednoduše pohltily. Pokud totiž Dragon Ball něco umí, je to vtáhnutí do děje a celková pospolitost, která si diváka získá. Son Goku je jako věrný přítel a záporáci ohrožení, kterému se musíme postavit.

Když se ale vydáme na průzkum negativ, můžeme se stejně tak těšit na hotové žně a vlastně i na jeden z prvních výskytů některých přetrvávajících neduhů. Ať už jde o nepříjemně dlouhé natahování soubojů nebo vyplňovací dějovou vatu, alias fillery, Dragon Ball tohle všechno obsáhl (bavíme se samozřejmě o anime adaptaci). I z toho důvodu se před pár lety rozhodlo o přepracování nejúspěšnější – druhé – série Dragon Ball Z, aby se příběh vryl do paměti i mladým otaku, právě bez oněch fillerů a v novém „módním“ HD kabátu.

Co se nezměnilo, jsou nabušené charaktery a jejich energetické útoky schopné zničit půl planety (tzv. Dragon Ball efekt), které jsou oblíbeným a častým terčem nejrůznějších vtípků.

Na druhou stranu „stará garda“ diváků, kteří seriál sledovali převážně z polsky mluvících kanálů, brala i takové nedostatky vlastně jako plus. Dlouhé mlátičky totiž byly obvykle napínavé a fillery pro změnu zábavné a oddechové. Podobné hodnocení ale nechci nikomu vnucovat a ve výsledku bude nejlepší, když si uděláte obrázek sami. I kdyby jen prostřednictvím nové remake série Dragon Ball Z Kai.

Ve své době byl Dragon Ball symbolem japonského komiksu a i dnes, nějakých 15 let od ukončení, se stále drží velmi vysoko. Samozřejmě není to jen zásluha původní dějové linky, ale také spousty později vytvořených filmů a her, které slávu v intervalech připomínají. Bez průtahů je ale důležité přiznat, že většina takových „přídavků“ trpí syndromem bazírování na předloze, a podobných kvalit bohužel nedosahuje.